Jsou lidé, kteří se zajímají o přírodopis anebo o zeměpis anebo třeba také o sport. Mě baví hlavně móda a kosmetika. Tohle bylo vždycky moje nejoblíbenější téma. Také jsem chtěla studovat právě kosmetičku, jenomže bohužel se mi tohle nepodařilo, tedy ono by se to vlastně podařilo, ale nejhorší na tom bylo, že právě moji rodiče nechtěli, abych šla studovat kosmetičku. Rodičům jsem se stále několikrát ptala, proč nemůžu jít studovat kosmetiku? Ano, studium mě baví a klidně bych šla i na nějakou jinou vysokou školu, třeba na vědeckou fakultu. Věda mě také zajímala a věda mě přitahovala opravdu už od dětství, a to hlavně moře a také vesmír.

Jenomže tohle jednoduše nejde dělat prakticky. A hlavně ne u nás na vesnici. V malém okresním městě bych se určitě neuchytila s nějakou mořskou biologií. Kdybych byla mořský vědec.  A proto když mě bavilo ještě tohle řemeslo, a to je kosmetička nebo i kadeřnice, tak jsem chtěla právě se vyučit kosmetičkou. Bohužel jsem ale nedala na rodiče a šla jsem na vědeckou fakultu. Všechno jsem dodělala a měla jsem také docela pěkné nebo možná tak maximálně průměrné známky. Věda mě bavila, ale víte, co jsem udělala potom? Když jsem potom opouštěla katedru? Všechno se mi dařilo, tak jsem stejně šla na dvouletý kurz kosmetičky.

A víte, co dělám nyní? Samozřejmě, že jsem kosmetička. Vědu sice vyučuji jenom takhle soukromě a doučuji ji, ale že by to byla hlavní náplní mojí práce, tak to tedy vůbec ne. Moje hlavní náplň práce je kosmetička. Ještě jsem si řekla, že jestli budu dělat rekvalifikaci na kadeřnici. A udělám si takové krásné kosmetické a kadeřnické studio, budu ráda. A co do toho ještě dát solárium? To by mě také moc bavilo. Sice ano, mrzí mě, že jsem se nevěnovala vědě úplně na sto procent a na plné oprátky. Ale co jsem měla dělat? Rodiče to mrzí. Věda baví, mám doma hodně encyklopedií a o vědu se zajímám, ale řemeslo kosmetičky mě jednoduše moc baví. 

Jednou z velkých záhad, které prozatím nedokážeme rozluÅ¡tit, je to, zda vÅ¡ichni lidé vnímají barvy skuteÄnÄ› stejnÄ›. Zatím totiž neexistuje žádný objektivní test, který by to potvrdil Äi vyvrátil. Není tedy divu, že se okolo toho traduje velká spousta nejrůznÄ›jších povÄ›r a mýtů. A to nejenom z dneÅ¡ní doby.

 

Ovšem netýkají se pouze dnešních lidí. Jednou z rozšířených pověstí je i to, že staří Řekové nedovedli vidět modrou barvu. Tento předpoklad vznikl díky Homérovi, který ve svých příbězích popisoval moře jako „tmavě vínové“. Znamená to tedy, že tehdy modrou barvu neznali? Koneckonců modré je přeci i nebe.

 

 

I tento poznatek pÅ™ispÄ›l k tomu, že jsou nÄ›kteří lidé pÅ™esvÄ›dÄeni o tom, že barvu nemůžete vidÄ›t, dokud ji neznáte, případnÄ› pojmenujete. Je tento pÅ™edpoklad ale skuteÄnÄ› správný? Když se nad tím blíže zamyslíme, zjistíme, že tomu tak být ani nemůže, a to hned z nÄ›kolika důvodů.

 

V první Å™adÄ› je tu fakt, že naÅ¡i pÅ™edkové z doby lovců a sbÄ›raÄů by svÄ›t nevidÄ›li vůbec barevnÄ›. To by ale nedávalo žádný smysl, zvláštÄ› když se podíváme na to, jaké máme složení oÄí. Ty jsou uzpůsobené právÄ› k vidÄ›ní barev.

 

 

JednoduÅ¡e Å™eÄeno, oÄní receptory pÅ™ijímají signály bez ohledu na to, zda onu barvu známe Äi nikoliv. To je také důvod, proÄ jsou nÄ›kteří lidé barvoslepí – kdyby jen staÄilo o barvÄ› vÄ›dÄ›t, tato oÄní vada by zkrátka pÅ™estala existovat.

 

Z toho tedy vychází, že i v antickém Řecku vidÄ›li vÅ¡echny barvy tak, jako my dnes, a to vÄetnÄ› modré. Homérův popis vychází z tehdejší barvy vinných hroznů, která byla tmavÄ› modrá, nikoliv z klasického Äerveného vína, jak jej známe dnes.

 

SamozÅ™ejmÄ› není pochyb o tom, že mozek má na naÅ¡e tÄ›lo velký vliv. Vnímání barev je vÅ¡ak nÄ›co, co je kompletnÄ› mimo naÅ¡i kontrolu. Zde nezáleží na tom, co chceme Äi známe, nýbrž na tom, jaké signály nám z oÄí pÅ™ichází.

Alergií dnes trpí skuteÄnÄ› velká Äást populace, a to vÄetnÄ› dÄ›tí. VÄ›tÅ¡inou se nejedná o nÄ›jak závažný průbÄ›h, pÅ™esto nám mohou znaÄnÄ› znepříjemnit život, nehledÄ› na omezení, které sebou pÅ™ináší. Například ÄlovÄ›k, který je alergický na zvířecí srst, nemůže mít domácího mazlíÄka ani pracovat v zemÄ›dÄ›lství.

 

 

PÅ™itom alergie je ve své podstatÄ› nemoc. Jedná se o pÅ™ehnanou reakci naÅ¡eho imunitního systému na podnÄ›t, který ve skuteÄnosti není až tak závažný a příliÅ¡ nás neohrožuje. NaÅ¡e tÄ›lo si to vÅ¡ak neuvÄ›domuje a snaží se tohoto nebezpeÄí co nejrychleji zbavit. To vÅ¡ak vede k tomu, že nám ve skuteÄnosti náš imunní systém působí mnohem vÄ›tší Å¡kody, než to, co se snaží odstranit.

 

PříÄiny vzniku alergií jsou pomÄ›rnÄ› nejasné. Za jednu z nich je považováno to, že jsme v dobÄ›, kdy se náš imunitní systém formoval, nebyli tÄ›mto podnÄ›tům vystaveni. NaÅ¡e tÄ›lo se tedy nenauÄilo, jaká odpovÄ›Ä je pÅ™iměřená a jaká už je pÅ™ehnaná. Pokud se tedy setká s danou Å¡kodlivinou v dospÄ›lém vÄ›ku, může v podstatÄ› zpanikaÅ™it a udÄ›lat z toho mnohem vÄ›tší problém, než tomu ve skuteÄnosti je. V nejhorších případech pak může dojít až ke smrti.

 

 

Co tedy s tím můžeme dÄ›lat? JistÄ›, je zde možnost vystavování dÄ›tí různým alergenům, byÅ¥ samozÅ™ejmÄ› v pÅ™iměřeném množství. Ani to vÅ¡ak není samospásné. Musíme si uvÄ›domit, že lidské tÄ›lo není ani zdaleka dokonalé. Není tedy neobvyklé, že bez ohledu na to, jak Äasto se s daným podnÄ›tem setká, bude jej považovat za extrémnÄ› nebezpeÄný, aÄkoliv tomu tak ani zdaleka není.

 

AdaptaÄní terapii samozÅ™ejmÄ› můžeme vyzkouÅ¡et i jako dospÄ›lí, byÅ¥ se ukazuje, že míra úspÄ›chu je mezi lidmi velmi rozdílná. Mnohem jistÄ›jší variantou jsou tak léky na alergie, které potlaÄují nadmÄ›rné projevy imunitního systému. SamozÅ™ejmÄ› i ony mají své vady, avÅ¡ak pro ty, kteří například na jaÅ™e nemohou kvůli pylové alergii v podstatÄ› ani vyjít z domu, jsou hotovým požehnáním. NestyÄte se tedy o nÄ› vaÅ¡emu lékaÅ™i říct.

MÄ›síc je bezesporu jednou z nejvÄ›tších dominant noÄního nebe. Není tedy divu, že naÅ¡e pÅ™edky fascinoval již od pradávna. I starovÄ›ké národy se tak nauÄily mnoho o jeho pohybu, dokonce dovedli pÅ™edvídat zatmÄ›ní.

 

V dneÅ¡ní dobÄ› toho samozÅ™ejmÄ› víme daleko více. Dokonce jsme se na nÄ›j nÄ›kolikrát vypravili, konkrétnÄ› v misích Apollo 11-17 v šedesátých a sedmdesátých letech. VÅ¡echny na nÄ›m pÅ™istály, s výjimkou Apolla 13. Od té doby je vÅ¡ak v tomto ohledu klid – po celá desetiletí na MÄ›síci nespoÄinula noha ÄlovÄ›ka.

 

 

To se může lidem stát divné – skuteÄnÄ› naÅ¡e oběžnice nestojí za zkoumání? Pravda je vÅ¡ak trochu jinde. Ve skuteÄnosti jsou zde jiné, mnohem prozaiÄtÄ›jší důvody, proÄ jsme tam tak dlouho neletÄ›li. A tím hlavním jsou, jak si lze snadno domyslet, finance.

 

Lze si pÅ™edstavit, že cesta na MÄ›síc je finanÄnÄ› velmi nároÄný projekt. AvÅ¡ak po posledním letu programu Apollo byl rozpoÄet NASA znaÄnÄ› seÅ¡krtán. Vesmírný závod nad Ruskem by vyhrán, kilogramy vzorků prachu i kamenů dopraveny na zem a pÅ™edány vÄ›dcům ke zkoumání. Není tedy důvod, proÄ by bylo nutné se tam vracet, a peníze, které tato organizace dostala, tomu odpovídaly.

 

 

To samozÅ™ejmÄ› platí i v dneÅ¡ní dobÄ›. Navíc je zde i problém zastaralé technologie. Ta, která nás tam dopravila v 60. letech, nás tam nemůže dopravit dnes. Ne proto, že by snad byla zniÄena, nýbrž proto, že je již nekompatibilní s dneÅ¡ními poÄítaÄi a systémy. ZjednoduÅ¡enÄ› Å™eÄeno, bylo by to jako snažit se zprovoznit program urÄený pro MS DOS na iPhonu – je mnohem jednodušší zkrátka vymyslet nový, který bude mít stejné výsledky.

 

V souÄasné dobÄ› se vÅ¡ak zájem o MÄ›síc opÄ›t zvyÅ¡uje, a plánuje se první lidská expedice po mnoha letech, tentokrát v rámci projektu Artemis. Je tedy vidÄ›t, že jsme na naÅ¡eho souputníka nezapomnÄ›li, jen zájmy vlád a koneckonců i vÄ›tÅ¡iny lidí ležely jinde.